"Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte."
Elbert Hubbard

Kapitola 8. aneb setkání s prefektem

28. února 2010 v 20:04 | Luckie |  Dávné Ontus a jejich tajemství
Nejprve jsem neměla v plánu přidávat další kapitolu, ale měla by mě Janie uškrtit.... možná jste se trochu zhrozili, co jsem to provedla zakladatelům a co jsem si všechno vymyslela, jenomže mě se ta povídka takhle víc líbí. ale pokud by někdo chtěl, tak ji můžu přepsat a pokračovat v původním plánu... ale to zase nevím, kdy mi bude fungovat fantazie... kyždopádně komentujte, ať vím, jak jsem na tom :-)


Kapitola 8.


"Já nevím." koukl na mě zoufale Brumbál, jako bych to měla vědět já.
"Existují pouze dva místa." vložil se nám do toho moudrý klobouk.
"A jaké?" zeptal se Brumbál.
" Buď na školních pozemcích, což asi slečna jako vy nebude chtít, nebo jedině vy můžete vycítit, kde je schovaná tajná společenská místnost Ontos."
"Cože?!" vyjelka jsem, " a jak bych to jako měla zjistit?"
"Proměňte se v něco, co už umíte, řekl bych, že to bude vlkodlak, to jsem z vás cítil nejvíce." radil klobouk.
"Vy jste toho ze mě "cítil" víc? Tak to teda dík pěkně." řekla jsem trochu překvapeně a trochu naštvaně.
"Tím se teď nebudeme zabývat," prohlásil Brumbál, "teď by bylo nejlepší, kdybyste se proměnila."
"Ale já to na povel neumím. Sotva někdy se proměním o úplňku."

Kdyby měl Moudrý klobouk nějakou pusu, určitě by mu teď spadla na zem.

"To proto, že je ve vás více bytostí. S tím si nelámejte hlavu. To budeme řešit později. Teď se prosím proměňte." řekl hezky klobouk a me se podařilo proměnit.

A opravdu jsem poté něco cítila. Byl to zvláštní puch, který jsem nikdy předtím necítila. Vlastně mi něco připomínal, jen jsem nevěděla co. Ani jsem nevěděla proč, ale vydala jsem se z Brumbálovy pracovny. Seběhla jsem všechny schody a ohlédla se. Brumbál pomalu kráčel za mnou. Já jsem na něj ale nečekala a hned jsem se vydala po stopě. Prošmejdila jsem skoro celý hrad, ale pořád jsem nevěděla, odkud to jde. Musela jsem se sama dokonce i povzbuzovat.

"Noták Mary, to dokážeš. Není to nic jiného než stopování."

Najednou jsem zavětřila trochu lépe a pach mě vedl na ošetřovnu. Tam jsem viděla ležet nějakého kluka na posteli a tak jsem se raději rychle proměnila do člověka. Doufala jsem, že si mě nevšiml v mé podobě, ale asi jsem měla štestí.

"Co se komu stalo, že se tady někdo vřítil o prázdninách? " zeptala se ustaraně ošetřovatelka.
"Ale nic… jen jsem trochu zabloudila… nevíte náhodou…"
To jsem ale nedořekla, protože se za náma vřítil Brumbál.

"Dobré den Moniko. A zdravím i vás pane Lupine."
"Dobrý den Albusi. Copak pro vás mohu udělat?"
"Právě jsem prováděl naši novou studentku hradem, ale pak mi utekla. Mimochodem tohle je Marilou Potterová, tohle je madam Pomfadireta a tohle Remus Lupin, náš prefekt."
"Dobrý den." řekla jsem a snažila jsem se, aby to vyznělo mile. Ale chtěla jsem poznat toho kluka co tady ležel. Kdo by tady ležel v první dny prázdnin?
"Dobrý den mladá slečno." řekla ta ošetřovatelka.
"Pokud by jste mě nachvíli omluvila, slečno Potterová, chtěl bych si promluvit tady s madam Pomfadiretou."
"Jistě."

Aaaa, budu s tím klukem sama… juchu… jen to nezvorat.

"Nevadí, když ti budu dělat chvíli společnost?"
"Ne." řekl až skoro chladně.
"Pročpak jsi tady o prázdninách?"
"Sakra, to už jsou prázdniny? Nevěděl jsem, že tady ležím tak dlouho."
"Tak to mě mrzí… A co se ti stalo?"
"Ani sám pořádně nevím… Byl jsem v lese a pak vím, že jsem měl pocit, jako by mě někdo sledoval. Ještě i vím že za mnou zašustilo křoví a dál nic. Úplný výpadek."

"Hlavně, že víš, kdo jsi."
"Může se tě na něco zeptat i já?"
"No jistě."
"On fakt říkal Potterová?"
"Jo."
"Tak to určitě znáš Jamese Pottera."
"Jo to je můj bratránek."
"Říkal něco o sestřence, co bude sem nastupovat, ovšem nezmínil se, že tady bude o prázdninách."
"Jsem tady na přezkoušení. Předtím mě vyučovali doma, ale já chtěla mezi lidi, tak jsem se přihlásila sem."
"Určitě dobrá volba. Už víš, do které koleje budeš chodit?"
"Ano vím, ale je to trochu složitější. Brumbál říkal, že si o tom promluvíme později."
"Tak to už bys měla jít, aby dlouho nečekal." řekl a usmál se, protože Brumbál právě stál za mnou.
"Jak dlouho tady ještě budeš?" zeptala jsem se rychle.
"Zítra odjíždím. Ale určitě se spolu ještě uvidíme."
"To doufám." řekla jsem a uháněla za Brumbálem.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Janie Janie | Web | 28. února 2010 v 22:09 | Reagovat

Tak jo, tak tě nakonec nezaškrtím.  :-D  :-D  Tohle je super. Už se těším na další kapitolu.

2 Paddy SB Paddy SB | Web | 1. března 2010 v 7:33 | Reagovat

no páni...takže tu mám mutantíka :-D   a pěkně jsi Pomfyerová změnila identitu ;-)

3 Luckie Luckie | Web | 1. března 2010 v 15:45 | Reagovat

já jsem nezměnila úplně ji... prostě jsem si vymyslela další postavu  :-)

4 tučan tučan | 12. srpna 2010 v 15:07 | Reagovat

super kapitola sem zvědavej co všechno vlaste je a kde je  její společenská místnost O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama