"Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte."
Elbert Hubbard

Kapitola 9. aneb co bylo kdysi

27. ledna 2010 v 21:21 | Luckie |  Příběh Lil aneb takové normální holky
Neboj Jani, nezapomněla jsem na tebe. Jen to byl trochu problém přimyslet, aby mi to do toho sedělo.
Protože se mě Janča ptala, jak to že Lilly umí česky, napsala jsem dodatečně kapitolu, která to vysvětlí. A Taky se rady hodně rozebírá smrt jejího otce. No co je to možná trochu deprimujcí, ale zkuste to zvládnout. :D




Kapitola 9.

"Tati?" zeptala jsem se otce.
"Co víš o smrti?"
"Já jen vím, že až příjde můj čas, tak se nebudu nijak bránit. Smrt má své důvody, proč to dělá."
"A tati?"
"Copak tě ještě zajmá drahoušku?"
"Co kdyby byl tohle tvůj poslední den?"
"Tak bych tě takhle objal a řekl tobě a mámě že vás obě miluju."
"Tati?"
"Ano srdíčko?"
"Tohle je tvůj poslední den."

"Néééééééééééééééééééééééé!"

Probudila jsem se znova z toho strašného snu. To snad není pravda. Já se přes to prostě nepřenesu. Asi bych měla vyhledat odbornou pomoc. To by asi bylo nejlepší. Pokud se do zítřka vyspím, navštívím zítra školní psycholožkou…

Do rána jsem spala docela klidně a ve škole samozřejmě jako vždy nic zajmavého. Tak mi nezbývalo nic jiného, než zajít za psycholožkou.

Měla to tam docela děsivé. Byla to temná místnost. Kolem oken povadlé kytky. Jedno křeslo a jedno lehátko. Vše docela opotřebované. A to mi nahánělo hrůzu.

"Dobrý den." řekla jsem skoro neslyšně.
"Dobrý den, slečna Tartatus, pokud se nemýlím?" odvětila nudně psycholožka.
"Ano přesně tak."
"Tak jaké je váš problém?"
"No, nějak se nemůžu dostat přes tátovu smrt. Prostě to nejde. Pořád dokola se mi ve snu zjevujou naše společné chvíle. Nevím jak to dostat z hlavy."
"Aha. Tak to nebude velký problém. Jen si tady lehněte a já vás hypnotuzuju a až se probudíte, neměla byste si už nic pamatovat. Ale pamatujte si. Musíte se pokusit vzpomenout si na vše a nechat dojet vzpomínku až do konce."
"Dobře. Můžem začít."
"Chce se vám spát. Oči se vám klíži. Víčka jsou težká. Pomalu je zavíráte. Přestáváte slyšet můj hlas a dostáváte sse do momentu, který vás nejvíce děsí."



"Tati?" zeptala jsem se otce,"co víš o smrti?"
"Já jen vím, že až příjde můj čas, tak se nebudu nijak bránit. Smrt má své důvody, proč to dělá."
"A tati?"
"Copak tě ještě zajmá drahoušku?"
"Co kdyby byl tohle tvůj poslední den?"
"Tak bych tě takhle objal a řekl tobě a mámě že vás obě miluju."
"Tati?"
"Ano srdíčko?"
"Tohle je tvůj poslední den."
"Ale ne! Smrt už si naverbovala i tebe!? Já věděl, že si nemám brát smrtenici. Že to může dopadnout takhle. Ale neboj. To zvládneš."
"Počkat! Takže ty nejsi naštvanej? Ale víš... chápeš že tě teď budu muset zabít."
"Ano, ano to mi je jasné. A beru to s klidem. Jen se chci ještě zeptat. Zabila jsi už někoho předemnou?"
"Bohužel ano."
"Neříkej bohužel. Tohle je tvá zkouška. A proto mě musíš zabít."
"Ale já nechci!"
"Musíš to udělat. Je to tvůj úděl a bude tvůj do konce života. Jen prosím, zkus mi slíbit jednu věc."
"A jakou?"
"Že si pokusíš vzít smrťáka. Jedině tak má vaše dítě šanci, že v tom nebude pokračovat."
"Slibuju, že to zkusím."

Chtěla jsem obejmout otce, ale ještě před tím jsem si nasadila rukavice.
Teď jsem ho objala. Bylo to příjemné a já si přála, aby to trvalo věčně. Ale nešlo to. On to věděl, já to věděla a smrt nás hlídala. Stáli jsme blízko stolu. Jen kousek se natáhnout a dosáhla bych na nůž. Mám ho. To zvládneš Lilly. To dokážeš. Zvedla jsem jednu ruku z otcových beder. Nátáhla jsem se opatrně pro nůž a zapíhla ho do otce. Přesně mezi žebra, někde do plic.

"Miluju tě tati."
"Já tebe taky Lilly. A ještě něco, nehledej..."
nedokončil větu. Byla by to pro něj velká námaha. Naposled jsem ho k sobě přitiskla silněji a pak jsem ho jen opatrně složila na zem. Bylo po něm. Jeho duše se z něho zvedla a já ho teď vedla na zahradu, aby mohl odejít "na lepší místo".
"Sbohem. Zvolala jsem za ním."

Co myslel, tím nehledej? Co nemám hledat? Nebo koho nemám hledat?

Koukala jsem nemotorně do dálky, když jsem zaslechla mamku.
Sakra! Vždyť měla být ještě pryč. Takhle nestihnu uklidit tělo. A do pokoje to taky nestihnu určitě nejprve míří tam. Sakra! Nevěděla jsem co dělat.

"TAdy mami! Venku na zahradě."
Jestli půjde pracovnou je po mě. Ona mě snad slyší, nebo proč tam zatraceně jde?!

"Ó můj bože! Lilly pojď sem! Táta tady jen tak leží! Myslím, že je mrtvý."
Přiběhnu za mamkou. Dotknu se tátovy krční tepny s nadějí, že by to přece jen mohl přežít.
Nic je definitivně mrtvý a nic mi ho nevrátí.

"Mami, myslím, že je po něm."

Obě jsme začli plakat, ale já jsem po chvilce zvedla hlavu a přistoupila jsem k telefonu. Vytočila jsm 911 a zavolala policisty. S mamou jsem pak na ně čekali, abych jim řekli co víme a aby odvezli tělo pryč.

"Takže mi slečno popište co se tady stalo." promluvil na mě komisař, když nás mamka na chvíli opustila.

"Byla jsem na hoře v pokoji, hrála jsem na klavír. A pak jsem měla takový divný pocit. Šla jsem za taťkou, ten mi totiž vždycky dokáže dobře poradit a našla jsem ho ležet na zemi. Vyděsila jsem se a šla jsem do zahrady snad s nadějí, že uvidím vraha, nebo já nevím co," pomalu jsem propukala v pláč, "a pak jsem už jen slyšela mamku jak na mě volá, protože přijela dříve z práce. Volala mě, aby zjistila kde jsem a pak šla ke mě přes ptracovnu. Já si pak uvědomila, že táta umřel a šla jsem za ní. S nadějí, že bude v pořádku, jsem mu změřila puls na krku, ale nic netepalo. Pak jsem tímhle telefonem zavolala vás."

Jo vymýšlet příběhy umím od malička.

"Dobře, řekněte to prosím znovu ještě tomuto policistovi, on to vše zapíše a vy to pak podepíšete jako prohlášení."

"Jak myslíte." řekla jsem otírajíc si slzy. Ty byly pravé. Bylo mi strašně líto, že jsem ho zabila, ale nikdo se nic nemohl dozvědět.

Večer, když se vše už trochu uklidnilo, přišla do mého pokoje mamka.

"Ty jsi to samé co tvůj otec,že?"
"Co tím myslíš? Vždyť já přece nejsem odborník přes počítače."
"Myslím to že jsi smrtka."
"Aha tak on ti to řekl."
"Přesně tak. A teď pravdu. Opravdu jsi to musela udělat?"
"Bohužel jsem neměla jinou možnost."
"Až se to tady uklidní, odjedeme pryč odsaď. Nevím jak tobě, ale mě tady vše připomíná otce."
"Jak myslíš. Možná, že mě pak nenajdou a budu mít od nich pokoj. Ale kam chceš jet? Do Kanady."
"No zlato, spíš jsem myslela trochu dál. Třeba do Evropy. Do Česka. Tam by otiž nikoho nenapdalo, že bys mohla být malá vražedkyně."
"Ale jakým jazykem se tam mluví?"
"Myslím, že česky. Ale to by pro tebe neměl být problém. Jestli jsi zdědila po svém otci nadaní, tak mluvit cizími jazyky, by ti nemělo dělat problém."
"Ale to mě smrt vystopuje!"
"To nevadí, s tím se nějak smíříme."

Tady mi něco nehraje, ale nevím co. Možná jí to poradil taťka.

"A co ty? Vždyť ty taky neumíš česky."
"Myslím, že o mě ještě všechno nevíš. Kdysi jsem v česku žila. Studovala jsem tam střední školu a když jsem jí dostudovala, rozhodla jsem se přestěhovat do Ameriky. Bylo tam tehdy více pracovních příležitostí. A když jsi najdu práci tlumočnce, nebude to pro mě problém."
"Tak dobře jak myslíš. A kdy pojedem."
"Až pohřbíme otce a komisař nám řekne, že vraha stejně asi nikdy nenajdou."



To bylo vše. Pak jsem se jen probudila u té děsivé báby psycholožky, která se tvářila docela kysele. Že by to všechno slyšela?

"Když jsem byla zhypnotizovaná, povídala jsem si něco pro sebe?"
"Ano, ale bylo to vše anglicky. A ještě tak rychle, že jsem tomu vůbec nerozumněla."
"Děkuji a naschledanou." řekla jsem a pak jsem rychle vykráčela z její ordinace.

Fajn, má tajemství zůstanou tajemstvími.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Paddy Paddy | Web | 27. ledna 2010 v 22:21 | Reagovat

no páni... tak ta si skutečně užila:) promiň, nejsem schopna něco rozumného napsat. .. prostě jen zamyšleně čučím na monitor před sebou a jsem jaksi mimo... fakt pěkný

2 Janča Janča | 28. ledna 2010 v 15:25 | Reagovat

páni....taky jsem jaksi mimo...tohle bych vážně nečekala.....

3 Luckie Luckie | Web | 28. ledna 2010 v 18:01 | Reagovat

tak to jsem ráda, že vás ještě umím i překvapit  ;-)

4 Šílenej Šílenej | Web | 14. února 2010 v 12:25 | Reagovat

tak to je hustý!!! sorry, nevim co jinýho napsat, ale tohle to celkem slušně vystihuje

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama