"Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte."
Elbert Hubbard

Kapitola 12. aneb kde je duše?

29. ledna 2010 v 18:18 | Luckie |  Příběh Lil aneb takové normální holky
Tak a je tady další.... Proč Pat skákal pořád dokola? Byl tam ještě někdo? Ale vždyť jsem prohledala celý byt.
Mno nic... Asik si to budete muset přečíst....





Kapitola 12.

(po týdnu) Ráno jsem vstala normálně a měla jsem pocit takového malého štěstí. Vůbec jsem nevěděla proč. Vešla jsem do naší malé kuchyně a na židli už seděl on.
Nemon. Byl to malý tvor. Takový trpaslík. Vlastně jsem si ho nikdy přetím tak líp neprohlídla jako teď.
Už mi vůbec nepřipadal jako trpaslík. Byl to spíš takový pavouk. Měl šest nohou a křídla. Lebka byla něco mezí psí a kachní se zobákem. Zvláštní tvor. Po chvilce zírání na něho jsem se vzpamatovala.
"Ahoj." Jen jemně kývl hlavou. "Máš nějaké jméno?"
Kývl hlavou zleva doprava a podal mi kus papírku.

Pokud právě čtete tento dopis, znamená to, že váš nemon k vám trefil. Jeho jméno je Pautomasilimus a je to ještě malinký nemon, takže neumí mluvit s lidmi. Je to v podstatě takové malé mimino. Pozor nemoni rychle rostou a jejich city se zakládají hlavně na tom, jak se k němu chováte, když je malý. Nic nepotřebuje, jen ho nesmíte zapírat před lidmi, kteří ho vidí. A řekněte mu své první jméno a příjmení, protože jedině tak, bude vědět , že je na správném místě.

Wow. "Tak já jsem Andrea Tartatus." Naše kuchyně prosvítila zlatá barva. Páni, to byla nádhera. Ale když jsem se pak koukla na nemona, stálo předemnou vlastně malé dítě.

"Máma." řeklo mi. Oh můj bože, tak tohle bude ten je krásný. "Ahoj drobku. Vlastně Pautomasilimusi. Ale tohle se mi nelíbí. A je to moc dlouhé. Budeš Pat."
"Já Pat" zopakoval po mně.
"Ahoj Lilly, drahoušku," vešla mamka do kuchyně a překvapeně se koukla na Pata, "kdo je tohle?"
"To vypadá, že je to můj malý nemonek. Jmenuje se Pat."
"Lilly tohle nejde. Co by tomu řekli sousedé?"
"Nic, že jsem mladá na to, abych měla dítě, ale spíš ho asi neuvidí. A kdyby jo řekneme, že je to tvůj synovec, který u nás tráví prázdniny. "
"Ale já nemám sourozence"
"Tak řeknem, že je přes nějaké koleno. Mami prosím…."
"Tak dobře. Ale spí u tebe. Mě stačilo mít jedno dítě na krku." řekla mamka a zase odkráčela z kuchyně.
"Tak vidíš zlatíčko. Já věděla, že mi tě tady nechá. Já si teď musím jít něco zařídit, ale jestli chceš, můžeš jít se mnou."A Pat přikývl.

Vlastně jsem musela jít vyřídit jednu smrt. Mělo to být v nějakém bytě kousek od tud. Rozhodla jsem se, že raději příjdu rychleji. Kdo ví, třeba bych se tam pak nedostavila včas. To by mi smrt dala. Zazvoním na zvonek oběti.

"Co si přejete?" ozvalo se dole z repráku.
"Dobrý den. Jsem od novin a přišla jsem s vámi udělat reportáž." No co… nic lepšího mně nenapadlo.
"Aaaa, konečně někdo jde docenit mou sbírku akuzatů." Sakra.

Co to mlel? Zdálo se mi to nebo řekl akuzatů? Mám tam vůbec chodit? Nebude mě podezřívat? A co když jo. A pak mě bonzne nějakému policajtovi.

Přesto jsem si řekla, že to musím zkusit. Vždyť ho jdu zabít. Už to nikomu neřekne.

"Ve kterém patře to přesně je?"
"Osmé."
A tak jsem se odvážila vejít do vstupních dveří. Trvalo snad věčnost, než sjel výtah dolů. Až jsem konečně vyjela do 8. podlaží. Zazvonila jsem na dveře.
V tom jakoby se tam převrhl stůl. Co ten chlap sakra vyvádí? Zazvoním ještě jednou. Nic. Jenom ticho. Zkusím otevřít dveře. Jde to. Ten chlap nebyl zamknutý. Hned za sebou zavřu dveře. Nesezouvám se.
"Haló? Je tady někdo?" Zase nic. Projdu malou chodbou do jeho kuchyně, a co nevidím. Ten chlap byl tuhej. Úplně normálně tuhej a to já jsem tam ještě nebyla. Sáhla jsem mu na krční tepnu. Žádný puls. V tom se vedle mě vynořil Pat.

Začal skákat jako divý.
"Ahoj drobku. Taky tě ráda vidím," ale on dál šíleně poskakoval kolem mrtvého těla, "ale neboj, ten už není na tomhle světě. Tak mě ještě napadá, že bych mu měla vzít duši."

Dotkla jsem se toho chlapa, jako bych mu chtěla vzít duši, ale neobjevil se vedle mě.
"Sakra Pate, tak to je blbý. Přišla jsem pozdě nebo co? " ale on skákal dál, jako divý. Prohledala jsem celý byt, ale nikoho jsem nenašla.
"Pojď, jdeme, tady už nemáme co dělat." popadla jsem drobka do náruče a šla jsem domů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Paddy Paddy | Web | 30. ledna 2010 v 12:33 | Reagovat

wow... tak to jooo:) Pat je super, bude to ještě zajímavý:)

2 Janie Janie | 30. ledna 2010 v 16:00 | Reagovat

tahle povídka se mi líbí čím dál tím víc  :-D  :-D

3 Janča Janča | 31. ledna 2010 v 16:08 | Reagovat

wow změna vzhledu...sem se lekla :-D vlezu tu a tu take černé :-D ale super

4 Šílenej Šílenej | Web | 14. února 2010 v 12:42 | Reagovat

nějak nepobírám... nejdřív toho nemona popisuješ jak "vetřelce" a potom že je to zas mimino... já fakt netušim jak si ho představovat.... hele a to už se Charlie činil nebo co? mi hrabe no...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama